Strašidelný svět

Zprávy a zmínky o upírech zaznamenáváme z různých částí světa a to již v nejrannějších kulturách, jako je stará Babylonie, Persie, Indie. V každém kulturním prostředí přijímá obraz upíra samozřejmě více či méně jinou podobu, takže v Portugalsku potkáváme femininní bruxu, která je kombinací čarodějnice sabatu s vampýrem, v arabských zemích příšerného revenantního požírače mrtvol - ghůla , ve starém Řecku zase se strigami či lamiemi, které jsou jen upírskou podobou čarodějnic, tu je upírství spojeno s ďáblem, peklem, čarodějnictvím a černou magií tu zas upíři nesou zřetelně lykantropické atributy. Zarážející podobnost upírských mýtů, pocházející z více kulturních oblastí, nás utvrzuje v doměnce, že se, stejně jako v případě čarodějnic, čertů, vodníků a podobných významných multikulturních mytologických postav jedná o projevy silného archetypického materiálu. Víra v upíry, jako lidské bytosti, po smrti vysávající krev svých bližních, byla vůbec nejrozšířenější v zemích slovanských a na Balkánském poloostrově. V českých zemích měl tento "druh upíra" ve starých dobách původní jméno morous podle slabšího stupně útoku upíra, kterým byla noční můra. Jmen a podob mají vampyrické bytosti celou řadu, my se však budeme zabývat tímto geograficky i kulturně nejbližším "typem".
Co byl tedy upír v lidovém podání? Člověk, který byl za života napaden jiným upírem, nešťastník, který musí po životě žít příšernou existencí vysávače krve bližních a se smrtí je připraven i o možnost života věčného v království nebeském (v některých krajích se věřilo, že nemrtvými se stávájí po smrti sebevrazi). Po smrti pak každou noc opouští hrob a vydává se upíjet krve oběti respektive obětí a to tak dlouho, dokud oběť žije. Hlavními znaky takového upíra jsou prodloužené špičáky, jako nástroj útoku, mrtvolně bledá, propadlá tvář, zarudlé bělmo a obligátní rubáš. Upír vládne silou sedmi mužů. Před upírem je možno se chránit květy, nebo hlavičkami česneku, svěcenou vodou, krucifixem. Jeho řáděni lze, podle tradice zamezit církevním rituálem a modlitbami. Minulo-li se duchovní opatření účinkem, přistoupilo se k více či méně drastickým likvidačním opatřením, která se drobně mění podle kraje, či země. Upírovy bylo probodeno srdce nebo hlava osikovým, lipovým či dubovým kolíkem, či železným hřebem, spáleno srdce, hlava či celé tělo, uťata hlava a položena k nohám, případně zakopána daleko od těla upíra, atp. Po exekuci bylo tělo upíra znovu křesťansky pohřbeno. Nepohlíželo se na upíra tudíž jako na samo zlo, ale spíše jako na oběť zla a kromě strachu z napadení byla likvidace upíra motivována i snahou o záchranu jeho duše.
Upírství bylo často spojováno s černou magií a čarodějnictvím. Ve starých dobách se také označovalo jako "magia posthuma" čili magie mrtvých a podle pověry rozšířené v islámských zemích se upírem stával černý mág či čarodějnice za života škodící lidem . Spojení čarodějnice-upír se objevuje v pověrách více národů. Samotné slovo upír vzniklo z tureckého uber tj. čarodějnice, ale to jsou jediné body spojující magii a čarodějnictví s vampyrismem. Důvodem těchto pověr je vedle přirozené lidské vlastnosti spojovat neznámé a záhadné s kouzly a čáry možná také v dřívějších dobách rozšířené používání lidské i zvířecí krve v černé magii a nápadná podobnost příznaků očarování s příznaky vampýřího útoku. Z okultního hlediska je velmi příbuzným tématem psychický arrivismus a magickou cestou vytvoření vampýrští elementálové. Posledně zmíněné už se svou problematikou řadí mezi témata ryze magická, nemají totiž, kromě svého důsledku pro oběti, s danou problematikou mnoho společného.
V dějinách minulého století se setkáváme s několika slavnými případy lidí, jako např. "Düseldorfská zrůda" Peter Kurten, "Hanoverský upír" Fritz Haarman , John Haigh, nebo "Upír z Galoweku" Stanislaw Modzelewski, američanka Tracey Wigginton, Brazilec Costa de Andrade apod., kteří pili lidskou krev, a byli proto často označováni za upíry. S vyjímkou Johna Haiga, šlo vždy o sadistické zrůdy u kterých se pití lidské krve kombinovalo s antropofágií a dalšími zvrácenostmi. Všestranný zločinec Haigh, přestože je často uváděn jako upír moderní doby, si s největší pravděpodobností pití krve svých obětí vymyslel, v marné snaze vyměnit téměř jisté popraviště za doživotní pobyt v psychiatrické léčebně. Známý masový vrah američan Theodor Robert Bundy se sám přirovnal k upírovy, měl pocit, že mu jeho zločiny dodávají energii. Podobné případy běsnění sexuálních deviantů probíhalo, jak se dá předpokládat i v dobách starších a byli to jen další impulzy k formování mýtických představ o nemrtvých. Ve vzpomenutých případech se jistě jedná o vampyrismus, ale ve smyslu psychiatrickém, avšak nikoli o nemrtvé.
V dnešní době existuje malé množství lidí, kteří se považují za upíry. Pijí lidskou krev (většinou od dobrovolných "dárců"), nebo k tomu mají nutkání, Noc je jim milejši než den a dále přebírají některé znaky folklorního nebo filmového upíra. Známý je případ muže ze Spojených států, který jako zaměstnanec v transfuzní stanici ukradl během delší doby desítky litrů krve pro svou potřebu. Není známa pohnutka takových lidí k jejich jednání, avšak nejedná se o upíry, protože stejně jako v případech upírů-vrahů jsou tito živí, čímž postrádají základní podmínku pro použití tohoto označení.
Samotné případy vampyrismu, ale nemají s folklórním zobrazením upírů mnoho společného a tím méně s jejich uměleckým zpracováním. Literární a filmové pojetí tématu se inspirovalo těmi nejděsivějšími pověrami a bohužel dnes určuje i obecné povědomí o tomto nesmírně zajímavém úkazu, které nejde ani centimetr za Drákulu a jeho filmové soukmenovce pokleslého žánru.

Zdokumentovaných zpráv o konkrétních případech fenoménu vampyrismu je poměrně značné množství a sdostatek jich byl popsán i v naší literatuře(*). Z tohoto důvodu a z důvodu rozsahu tohoto článku je nemíním dále opisovat. Připomeňme si tedy jen scénář, který je, pokud se budeme držet dobře a věrohodně zdokumentovaných případů, až na vyjímky univezálním. Muž, žena či dítě zemřeli, více, či méně přirozeným způsobem a po jejich smrti (i několik let) vážně onemocní, a rychle umírají, nebo pomalu chřadnou příbuzní, nebo lidé z okolí zemřelého. Zvláštní okolností je, že se často jedná o milované členy rodiny či jinak blízké. Noční můry a zjevení původce doprovázejí útok takového upíra a zřetelně ukazují na jeho osobu. První protiupírská opatření byla duchovního rázu, šlo o konání mše a modlitby na spásu duše upíra. Nedostavil-li se očekávaný účinek otevřel se upírův hrob. I přes rozdílnou dobu uplynulou od pohřbu je obraz upírů v hrobě stejný. Kůže má, v rozporu s legendou, barvu sytě růžovou a "zdravější", než za života, oteklé tělo a vytékající krev očí uší a úst. Klasické upíří znaky potvrdily podezření a nastává čas pro svrchu popsané protiupírské zásahy, po jejichž provedení vliv upíra ustává. Při probodení upírova těla kolíkem se z rány řinuly litry krve a podle některých svědků se svíjí a vydává děsivé zvuky. Je důležité zdůraznit, že nebylo před otevřením shledáno žádné porušení hrobu, ani jeho okolí. Nastoluje se otázka principu existence nemrtvých. Nelze v žádném případě souhlasit s okultisty romantiky a milovníky temných sil, že jsou ,více či méně vyšinutí, vysávači krve moderní doby skutečnými upíry a tvoří jakousi vyšší vývojovou formu lidského rodu, nietzcheova nadčlověka. V těchto kruzích byl vyřčen názor, že upír je pánem pánů tvorstva a jediným lovcem největších lovců - lidí, tím se staví na pomyslný vrchol potravního řetězce. K těmto extrémním názorům lze jen máloco dodat. V tomto duchu by musela platit nesmyslná rovnice upír=kanibal=kvalitnější člověk. Na druhou stranu zde byly pokusy skeptiků vysvětlit "racionálně" vampirické události starších časů zvláštní hlínou v hrobech, zvýšenou krvetvorbou, přirozenou mumifikací, plynatostí, apod. Teorie tohoto druhu ale vyvolají spíše více otázek, než kolik se snaží objasnit. Hlavním problémem je jejich naprostá ignorace faktu, že otevření hrobů předchází řádění upíra v okolí a to včetně vizuálních kontaktů s "duchem" zemřelého. Skutečná existence nemrtvých spočívá v jakési duchovní anomálii, která by se dala vcelku výstižně vyjádřit označením "okultní nemoc". Ihned po smrti, podle představ okultistů, opouštějí člověka tzv. vyšší duchovní principy a tzv. nižší složky nazývané astrální,nebo siderické tělo, životní energie, známá také jako prana a tzv.kama neboli duše zvířecí, středisko pudů a protipól lidské duši, drží při těle, až do vyprchání prany, které je závislé na určitém stupni rozkladu těla hmotného. Poté smrtelné (nižší principy) zanikají, s vyjímkou těla astrálního, které, jako otisk lidské existence, může pobývat v astrálu i staletí. U upírů k tomuto procesu z neznámých příčin nedochází, astrální tělo, řízené kamou tomuto torzu člověka dodává pranu, kterou právě ubírá svým obětem a tělo dále žije svým vegetativním životem. Zdá se, že předpokladem pro výběr obětí je emocionální vazba. Naznačuje to výše napsaný okruh obětí a že se tomu děje bez zábran, potvrzuje teorii o nadvládě kamy nad mrtvým. Když upír zahubí svou oběť, najde si další a pokračuje ve svém řádění, dokud nejsou proti upírovy podniknuta opatření, či jiným způsobem není tělo neživého narušeno ve svém hrobě. Označení upírů nemrtvými, je tedy výstižným popisem jejich stavu, který není životem, ale ani smrtí. Vidíme, že se jedná téměř o arrivismus mrtvých, avšak důsledky pro oběti nemrtvých jsou mnohem fatálnější, protože organismus upíra, na rozdíl od arrivisty žádnou energii nevytváří a potřeba upíra je mnohonásobně silnější. Arrivismus také neúčinkuje na rozdíl od vampirického ataku na velkou většinu lidí. Ve starých dobách se věřilo,že krev je nositelkou duše toto je vyjádřeno i ve III.knize Mojžíšově Starého Zákona , kde stojí: "Protože duše celého těla v krvi jest". Starobabylóňané byli přesvědčeni, že krev, duše a život jsou jedno. A v tomto duchu se upírům přiřklo přímo ubírání krve a k tomu jim lidová slovesnost opatřila prodloužené špičáky. Noční působení bylo zase způsobeno větší vnímavostí napadených k duchovním vlivům, které se zvyšuje v různých fázích spánku a usínání a samozřejmě také byla noc vždy časem řádění temných sil. V dnešních dobách se s tímto jevem už asi setkáme už jen velmi vyjímečně, což je způsobeno moderním pohřbíváním, pitvami a všeobecně nižší citlivostí posledních generací k nehmotným silám, což je sice velká ztráta lidstva, avšak alespoň v tomto konkrétním případě to lze spíše považovat za klad.